nebreč

Takže - moje matka má chorobnou nutkavou představu, že jsem ji ukradla 3 krabičky plné antidepresiv a že si z nich vyrábím drogy, takže pokud ji v pondělí doktorka potvrdí, že ji ty krabičky vážně předepsala, tak prý poletím z domu. Pořád si snažím opakovat Iljovo motto "Nebreč, směj se tomu", ale moc to nepomáhá. Jsem pod palbou matčiných výtek, které jsou stejně ostré jako opravdové střely a nemám žádný štít. Na moje odpovědi reaguje absolutně nesmyslně, takže na mě řve, že když se v těch antidepresivech tak dobře vyznám, tak ať ji povím, k čemu je to a to, a že si všimla, jak mám teď rozpíchané ruce (chodím na Chodov darovat plazmu, tohle je vážně docela vtipná ironie) a ať ji ty krabičky okamžitě vrátím a že teď je jí jasné, na co jsem potřebovala tolik peněz (minulý týden jsem si platila kredit, lítačku na červen a nové dioptrické brýle). Už jsem zletilá, takže do blázince mě jako na základce poslat už nemůže. Teď lituju toho, že nemám v Praze žádné přátele, u kterých bych mohla přes víkend přespat. Nemějte o mě strach, už jsem toho přežila dost.


- původně zveřejněno 19. 6. 2010