ztracená

jezdím tramvají a koukám na ty lidi
co spěchaj zaběhnout si svůj prohranej závod
co nemaj návod ani dost fantazie
a bez magie se sny nezdají
proto jezdím aspoň tou tramvají
dokolečka

Jaroslav Hutka

Nepamatuji si jména
takže lehce ztrácím orientaci
a půl osvětleného světa je mi nepřístupným
temným nepojmenovaným
Jména - to je současnost
a mně bez paměti je v ní obstarožně -
každé trávě
každému šutru dali lidé jméno
a z kapitolu slovníku
svět ovládají a přivlastňují
ale na dotyky už se jména nedostalo
na sklony těla a pohyby očí
a už vůbec ne na lásku
tam zůstáváme všichni zarytě němí
beze slov
a bez paměti
ztraceni
jako já ve světě s těmi jmény
které znám
které znám jen já
ta která si já pamatuji
a kterým nikdo nerozumí

Jaroslav Hutka

a jen ty víš proč můžeš kdykoliv rozbíjet
všechny kusy nádobí v mé duši

jediná z twitteru

admirál Joli vyplouvá se svou flotilou z módních katalogů, které nikdo nechce

jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů ůjsem jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů jsem zrůda bez citů

obrovský kleště bezmoci mi svírají mozek, bolí to tak, že mi do očí vhrkly slzy, slíbila jsem, že se nebudu řezat, nechci rozbíjet skleničky, nechci jít ven, nechci existovat, chci se vypařit jako kapička vody na horké plotně, chci holou rukou rozbit okno, skočit z balkonu a vychutnávat si prasknutí kostí, jsem zbabělá a schovávám se za štít neurolu, živá zombie, tvor absolutně k ničemu,  odpornej sobec, kterému jde vždycky jen o jeho pocity

chci si ublížit tak, jako jsem ublížila tobě

Příběh druhý

S Jolly jsme byli domluvení, že spolu zajdeme do Národní technické knihovny v Dejvicích. Myslel jsem si, že je to ta chobotnice; často jsem o tom slyšel v televizi mluvit. Ráno tedy přišla Jolly ke mně domů dvě minuty poté, co jsem se probudil, odemkla si (jsou tři lidi, kteří mají (nebo by měli mít) klíče od mého bytu k volnému vstupu do něj) a zatímco já jsem byl ve sprše, uvařila kofeinový čaj. Vyvenčili jsme psy, nebo si alespon myslím, že to bylo ten den, a pak vyrazili do T-knihovny. Jolly ve svém roztomilém oblečku, já ve svých červeně pruhovaných punčocháčích. Ve vlaku metra jsem se dozvěděl, že Jolly na místě nikdy nebyla, a proto se tam jdeme podívat. Také jsem zjistil, že si není až tak úplně jistá cestou od metra ke knihovně. Už v metru jsme se tedy ztrapnili, když se nás nějaký starý pán pokoušel oblafnout, když říkal, že máme jít rovně a ukazoval doleva. A pak, když nás nějaký mladý chlapec, vysokoškolský student, který vyslechl naše nechápavé eeee?? navedl na správnou cestu.

Vstoupili jsme do míst, kde jsem se necítil ve svých punčocháčích tak úplně dobře.. Neustále jsem cítil pocit úzkosti z toho, že mě v tom vidí vysokoškolští studenti. Neustále jsem na to také upozornoval Jolly, aby taky cítila úzkost, že já cítím úzkost. Zjistil jsem i, že T-Knihovna není ta chobotnice, že chobotnice měla být jen Národní knihovna. Že T-Knihovna je velice hi-tech jednoduchý a nekýčovitý objekt přímých linií.

Do T-Knihovny jsme se odvážili vejít až v závěsu za malou holčičkou s barevnou aktovkou na zádech, která v areálu nejspíš hledala někoho z rodičů. A v T-Knihovně to bylo horší. Protože tam mají Týmové studovny. A Ballingův sál. A ani jedno z toho nevím, co přesně je... a jak to vypadá... Po chvíli strávené v areálu jsme se rozhodli prostory opustit. Respektive já jsem se rozhodl. Prošli jsme okolo besedujících vysokoškolských studentů, co seděli na křeslech ve tvaru různých molekul, a před budovou jsem si stihl jen zapálit cigaretu, než jsme se vydali na cestu zpět.

Měl jsem ted být ve druhém ročníku vysoké školy. A nosím punčocháče..

- ukradeno z jaderné pandy

Maxim Gorkij - Poustevník

"To se stává leckterým mužským, příteli. Najednou dostane chuť ženu zbít, dočista pro nic za nic, a v jaké chvíli! Právě ji líbal, těšil se z její krásy, a hned nato ji zatouží uhodit. Tak, tak, příteli, to se stává... Řeknu ti, já jsem člověk mírný, něžný a uměl jsem ženy milovat, někdy bych do ní nejradši vlezl celý a ukryl se v jejím srdci jako holub v nebi - tak mi bývalo pěkně! A najednou jsem dostal chuť ji uhodit nebo nějak citelně štípnout, a štípal jsem! Vypískne, zeptá se: Co to děláš? Ale ty nemáš, co bys řek - a co taky můžeš říct?"

Jan Skácel - Pláč pro Hekubu

Umírá Hamlet
a čtyři kapitáni na ramenou nesou
do zákulisí mrtvého
a vojsko – vojsko střílí


Potom se herci v šatnách odlíčí
a jdou se po svém trápit
po schodech jdou si dolů do klubu
zaplakat pro Hekubu


Hra pokračuje


Srdce napovídá nad rozlitým vínem
noc bývá rozpůlena jako jablko
a pilně ryjí krtci
v nepletých zahradách duše
Ofélie
s rukama nahýma až po loket
azalky trhá mezi kopřivami


Hra trvá dál


Ještě se celí z pravdy nevylhali
a teprve až k ránu bílému
kdy luna jako labuť umírá a zpívá
(ten divný pták)
teprve k ránu odcházejí domů
se šmouhou na tváři jak od krve
se šminkou která zbyla


Až do skonání světa budou Hamleti
umírat na scéně
a herci nahlas plakat pro Hekubu

Proč obtěžuji kolemjdoucí hudbou

Jsem snílek a nejsem moc spokojená se životem, který žiju. Takže není nic jednoduššiho, než si nahlas zapnout hudbu z mobilu, aby mě obklopila jako jedna z duhových bublin, a ocitnout se někde jinde (zajímavé je, že v tom jiném prostoru je většinou jaro). A pak už fantazie pracuje na plné obrátky a já si tkám svoje nové životní příběhy a točím filmy, kde jsem hlavní hrdinka (soundtracky pro mě nejsou jenom dokreslující složkou, ale podstatnou částí). Prostě hudbu potřebuju.

A taky jsem si asi před půl rokem rozbila sluchátka....

Brno calling

Chodila jsem po brněnských ulicích, viděla brněnské památky (obě dvě), spala na koberečku z brněnské Ikey, pila tonik z brněnské Billy, jela v brněnském buse a obdivovala jsem JAMU n___n

Ne, nevím co víc tu napsat, protože právě teď jsem v rozpoložení, kdy se dokážu vyjadřovat pouze pomocí citoslovců a gestikulace... a dokonce mi to přijde nejvhodnější, protože když označíte pocit slovy ( i když na první pohled jednoznačnými, jako radost, láska, vztek nebo strach), tak mu uberete na hloubce, i kdybyste nechtěli, protože moje radost už by byla prostě jenom "radost", a ne šílená roztěkanost, chvění v břiše, úsměv od ucha k uchu, oproti normálu tak 3x zrychlené myšlení a vidina růžové budoucnosti (cca 5 let).

Každopádně škola vybraná, obory díky Míše2 a Ivanovi taky, motivace k učení se odněkud najendou taky vynořila... nestěžuju si

- původně zveřejněno 19. 11. 2010

Za dobrodružstvím a ještě dál

Zítra jedu poprvé do Brna - tedy poprvé, co si to opravdu pamatuji (takže nepočítám výlety v mini věku)... eee, já tak ráda poznávám nové místa, teď opravdu lituji, že nemám foťák nebo diktafon nebo že třeba neumím bleskurychle skicovat (nebo aspoň skicovat). Pod záštitou své dávné kamarádky Míši2 ochutnám kapku vysokoškolského života a doufám, že se utvrdím ve své představě Brna jako nadpozemského města nadřazeného úplně všemu n__n což tedy zahrnuje i sluneční paprky, lehký nazlátlý opar, duhu, optimistické lidi, kašny s bublinami a květiny.... ok, ale snít o takovém městě můžu, ne? Možná bych se měla zamyslet, kde jsem k téhle vizi vlastně přišla.

Jinak jsem dnes byla poprvé na praxi (sídlím mezi obchůdkem s českými suvenýry, jako například matrjoškami, a coffee heaven), všichni jsou tam na mě hodní a mají mě rádi a pořád mi chtějí dělat kávu, i když mám piercing, plugy a neumím se učesat n___n Moje práce spočívá v čistě administrativní činnosti, popřípadě v naslouchání různým besedám, poradám atd... bohužel se tedy žádné "Přiklepnuto pánovi v modré kravatě!" nekoná. No nevadí, můžu teď všechny ohromovat tím, jaký je rozdíl mezi aukcí a dražbou, nebo mezi exekutorem a dražebníkem ( a nepochybuji o tom, že tyto informace chcete všichni vědět).

- původně zveřejněno 15. 11. 2010

Pohádka na dobrou noc na pokračování - díl I. (koncept)

Nežil ani za sedmero horami, ani za sedmero řekami, protože upřimně řečeno.. kdo by za ním kdy přišel na návštěvu. Andrejko by za nikým takovou dálku nešel, a to nejen proto, že cestování nebyl jeho koníček, ale hlavně proto, že dokázal zabloudit i cestou ze školy. Ne vždy se totiž vyplatí poslouchat dospělé, protože i když půjdete "rovnou za nosem" třeba tisíc krát, tak se s vámi vsadím, že skončíte tisíc krát na jiném místě a nikdy tam, kam jste měli namířeno.
____________________________

Našla jsem jenom tenhle uložený koncept. Škoda, že už netuším, co se mělo Andrejkovi stát. Škoda, že nikdy nejsem schopná dodělat to, na čem pracuji.

noo.noo

Myslím, že bylo pondělní ráno. Trochu sychravo, trochu šedo, mlha a všechno co k tomu patří, to vycítíš ze vzduchu. A nebyl to obyčejný den, protože mi hlavou prolétlo, že tohle všechno už se někdy stalo a deja vu ( i když je to prý jen mozkem chybně interpretovaná vzpomínka) na mě útočilo ze všech stran.. a já se nechtěla bránit. Jedna, dva , tři....asi tak pět let zpět? Snad konec listopadu, vlastně ten den padaly první sněhové vločky. Koupily jsme si zmrzlinu, já jsem se snažila tu atmosféru zachytit foťákem (opravdu se nakonec vyvolalo jen pár čmouh, ale i ty jsou mi milé) a obě dvě jsme si užívaly první sníh.

Míšo, chybíš mi.

Ani nevím kolikrát jsem se tě snažila najít na facebooku (aspoň přes tvoji sestru), tvoje icq jsem ztratila už dávno, má google identita v téhle situaci ( a vždycky to bývá ta situace pro mě nejdůležitější) zklamala. Je docela vtipné, jak se dokážu k někomu citově upnout, i když jsme spolu celkově strávily tak tři týdny. V pondělí se mi znovu vybavily všechny zážitky, všechny hlášky... na mailu jsem hledala dokonce ty fotky žirafích roztahováků. Ale to bych nebyla já, abych nevěřila v lepší zítřky - v Brně ti budu přeci jen o kousek blíž n___n

- původně zveřejněno 4. 11. 2010

c'est toi
toi qui vaut de l'or

Jan Skácel - Píseň o nejbližší vině

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál