od Algy

dnes jsem psala zápočet, před odchodem koukám na mobil a tam smska:

O_O Tak at ti to dobre dopadne! Ukaz jim co v tobe je!Nandej jim to a rekni/napis jim tam uplne vsechno! Mas na to! Jsi nejlepsi! Johoho do toho! Zula je jednička! (roztleskavacka) A dej pak vedet jak to dopadlo

a možná právě kvůli takovýmhle smskám jsme nejlepší kamarádky :)
a ona mi říká Žůla, ne že bych se jmenovala třeba Zulejka o_O

dreaming and screaming

Tak dnes zase, zdálo se mi o Praze o Týně a dalších lidech ze střední a ze základky, sen se zajímavě smíchal s RPG hrou a asi Harrym Potterem nebo co já vím. Někdo nám šel po krku a Týnu si nechal jako rukojmí, mně se podařilo utéct a pak jsem s někým běhala po parku a sháněla pomoc, volala policii (který přijela v autě z recyklovaného plastu) a napsala Khrobovi. Protože jsem v tom spěchu zapomněla, že už se vlastně nikdy nechceme vidět ani se nějak kontaktovat. A on mi hned napsal něco milého o tom, jak si mě bude jako světoznámý malíř vydržovat a že se na mě hrozně těší. Byla jsem hrozně šťastná.

Svému podvědomí bych nejradši jednu vrazila, a to se neperu.

co právě teď dělám

vylupuju prášky z platíčka a dávám je do lékovky, poslouchám Melt Banana, kývám se do rytmu a vrtím se na točící židli po Ivanovi z pravé koženky, chodidly se snažím nahmatat pantofle, protože mě zebe od nohou, snažím se v hlavě srovnat Tomův proslov, taky se trochu těším zítra na Hikaru a trochu taky ne, stříhám platíčko na půlku (stejně příjemná činnost jako skartování), přemýšlím o tom, kde a s kým strávím prázdniny, dala bych si kofolu, ještě trochu lítosti, že si nemůžu prodloužit výlet v Praze a úplně malinko obav z úterý... a ještě balím věci do Ivanova kufru, protože on mi vůbec všechno dovolí

achjo

bota za botou

ty sny v noci

Je to hrozně zvláštní, nikdy se mi o nikom nezdálo tak často jako o Khrobovi. Vlastně si málokdy pamatuji takové detaily jako lidskou tvář, a proto usuzuji většinou z oblečení, hlasu... sen člověku většinou sám našeptá s kým má tu čest (popřípadě bdění dodá pár argumentů).
S ním je to ale jiné, do detailů si pamatuju jeho obličej, modré tričko oprané do průsvitna a kalhoty s rozbitým zipem i tu titanovou tyčku v uchu. Občas má i tu mikinu po dědovi, ale to jen, když jsme venku, jako třeba v snu o ztrácení se na Praze 4.
Možná, že nám z topení taky uniká plyn, protože poslední dobou se mi to snění zdá čím dál realnější. Noc potom, co jsem mu emailem poslala sbohem a šáteček, se mi zdálo, že jsem za ním jela do Prahy, užili jsme si nádherný den, loučili jsme se ve dveřích a já jsem mu řekla sbohem. On mě chytnul za ruku a s úsměvem se ptal: "Snad nashledanou, ne?". "Sbohem, vidíme se naposled." Po probuzení by bylo hrozně fajn, protože jsem myslela, že jsem se s ním skutečně nějak vnitřně rozloučila a pár dní jsem tomu skutečně věřila... ano, tak naivní jsem byla! :)
Dnes jen taková maličkost, přišla mi od něj smska, že mu matka půjčila peníze a tak za mnou přijede, ale může utratit jen 100 korun a tak musíme celou dobu jíst jenom jahody a jezera. Ráno jsem pak byla hrozně šťastná, než jsem zjistila, že žádná taková zpráva mi v noci nepřišla.

gumídci

Po tragikomické sobotě jsem se opět rozhodla změnit se, stejně jako už stokrát předtím. A taky se budu víc oblíkat a víc pít nealkoholické nápoje. A možná taky přestanu být nedočkavá, ale to spíš ne.

V neděli ráno, potom, co Mína překousala kabely od routeru, jsem seděla na zastávce a čekala na bus do Avionu, abych se optala v domorodých elektrotechnech, zda mají požadovaný adaptér (neměli.. nikde!). Vedle mě si usedne holčička, co se klepe zimou, její táta jí půjčí svou obrovskou mikinu.
"Je zima, co?"
"To jo"
Začnu konverzaci a za chvilku se na sebe zubíme. Já ještě vyhodím dva kelímky od kávy, co se pode mnou válí na zemi a díky větru mi neustále ťukají do bot.
"Chceš žvýkačku?"
"Hmm... tak jo."
"Jakou?"
"Žlutou."
Dostanu od ní nefalšovanou žvýkačku Pedro, chvilku zápasím s tím, jak se vlastně zbavit toho obalu.
"Pojď blíž, ať je ti tepleji."
"Tak jo."
Opře si o mě hlavu. Škoda, že jim jel bus do Olympie, chtěla jsem se s ní rozdělit o jahody. Myslím, že se jmenovala Anička. Mám ráda děti.

A po napsání tohohle článku si připadám jak pedofil a to přece nebylo účelem.

Voním gumídkama a taky trochu kouřem z cigaret.

od droidů z Japonska

šest dní se schovávám za  spodničkou

takových víl už moc není

a pokud budeš mít štěstí

tak sedmý den, v neděli

na sobě nebudeme mít nic

a potom... už nebudeš chtít jinou

Sociace!

Dnes jsem si uvědomila, že až sepíšu autobiografii, tak většina lidí bude přeskakovat kapitoly, kde věrně popisuju, jak se válím na posteli, poslouchám fajn fajn fajnovou hudbu, hraju počítačové hry (dnes jsem mimochodem zabila lady Aribeth... i když příběh NWN už dávno znám, tak mi zaslzely oči) a občas se mazlím s Máruškou. Což znamená jediné! Peníze, které bych utratila za knížky, které se mi pak nepřečtené válí v krabici u postele, věnuji na cestování, divadlo a jiné kulturní radovánky.
Cestuji nejradši sama, jen s nějakým deníkem nebo i s vytrhanými listy ze sešitu, kam si škrábu to, co bych chtěla vykřičet do světa, to, co se mi nikdy nikomu nepovedlo přesně popsat. Taky nesu zodpovědnost jen sama za sebe, takže když se ztratím, ujede mi vlak nebo zmoknu, tak si za to můžu jen já sama a nikomu se nemusím omlouvat a snášet jeho nepříjemné pohledy .)
Do divadla chodím taky radši sama, protože mě nebaví poslouchat připomínky doprovodu... i když jsou sebevtipnější, Terezo!
No ale co s těmi koncerty a tancovačkami? Před pár dny mi napsala Ivetka, takže se budu modlit, že má stejný nevkus jako já, jinak budu zas jak hruška v poli.