Vonělo jaro vždycky takhle?
jako zatuchlý pokoj bez životu
kde tě drží násilím
kde jsem podle tikotu
jediných hodin
odpočítávala svobodu
Vypadaly nahé větve vždycky takhle?
jako ruce připravené zasáhnout
když se křehké klouby odíraly do krve
a tělo se svíjelo v bolestných křečích
když se vztek vydral poprvé
napovrch
Myslela jsem vždycky takhle?
nebo ve mně dubnová rána
oživila staré šrámy jako kovová brána
do země zapomění...
odkud tam vede cesta?
Žádné komentáře:
Okomentovat