Já ti ani nevím, jestli jsem chtěla ráno ještě něco napsat, nakonec jsem stejně neusnula, vzpomněla jsem si, ještě zaregistrovaná na jednom webu pro lesbičky a úplně náhodou jsem tam potkala jednu bývalou spolužačku, tak jsme se daly do řeči, snad půjdem zase někdy na pivo a kofolu a velkou porci zvláštní hudby.
Do Brna jsem jela nakonec až po obědě s tím, že filozofii se budu učit ve vlaku, ale vůbec, na uších sluchátka, na kolenou otevřená knížka a já koukám z okna a vlastní fantazie mě rozesmívá. Pak teda menší blbej stav, ale pak zase dobrý.Mám půjčený kufr od Ivana, zítra by si pro něj měl asi přijít a odvést si z bytu poslední věci, vážně jsem zvědavá na to, jak s sebou na Slovensko potáhne otáčecí židli. Štve mě to, že kdyby tu nic neměl, tak se určitě nestaví, stejně tak Míša, ten rok v Norsku je od nás nějak odtrhl, snad se všechno vrátí do starejch kolejí. No ale chtěla jsem napsat, že s tím blbým kufrem jsem si jen cestou z vlaku do bytu přejela kotník asi desetkrát.. a zrovna jsem neměla gládičky, ale normální tenisky, tak taky nic moc.
Já jsem se dřív bála hrozně moc věcí, teď se to naštěstí zredukovalo, ale pořád mám respekt ze semaforů, přechodů, prostě že mě něco přežvejkne. Známá neznámost mě vždycky po nocích za nulového provozu tahala přes silnici na červenou a já jsem stejně vřískala, že nás chce zabít.
Na pravý oko hrozně blbě vidím do dálky i do blízka, takže asi všeobecně, ale brejle stejně nosím málokdy.
Máš sladkou krev, nebo tak se to aspoň říkalo, možná se ty sviňuchy přisajou jenom na všecko, co jde okolo (naštěstí to nejsem nikdy já).
Jo a spolubydlící ty moje malý ušatý satany nechala celý víkend volně puštěný, takže to tu vypadá jak po armagedonu, všechno rozkousaný, počůraný nebo úplně ztracený, včetně jednoho toho hajzlíka, co asi zase leží v troubě na pekáči, protože si myslí, že je to jeho doupě.
Žádné komentáře:
Okomentovat