sobota

ležela jsem ve zválené trávě
počítala chudobky, mléčně bíle i s růžovým okrajem
koukala na mraky
sfoukávala pyl z pampelišek
nechala na sebe pršet květy třešní

Po x týdnech jsem dobrovolně vyšla ven. A kdyby to neznělo tak morbidně (?), tak bych každému přála opuštěnou zahradu po mrtvé sousedce.  

Motala jsem se dokolečka a vybavovala si střípky vzpomínek, které ve mě ještě zůstaly. Na obrázky, co jsem jí jako malá malovala, na louskání ořechů, na králíčky, do kterých jsem byla blázen (rodiče mi nikdy žádné zvíře nedovolili), na opravování hrnců, na horkou plotnu a vánoční cukroví, ledovou vodu z kohoutku a sladce zatuchlou vůni toho domu. Pozdě si člověk uvědomí, co udělal za chyby, jak druhému ublížil a že už nikdy nedostane šanci se omluvit.


- původně zveřejněno 2. 5. 2010